Tatí, ty jsi psychouš? Pepina říkala, že jsi psychouš.
Barunko, říká se tomu psychoterapeut.
A Pepina říkala, že psychopeut léčí blázny. Za tebou choděj blázni?
Choděj za mnou lidi, které něco trápí a chtěli by s tím něco udělat. Někdo se zlobí sám na sebe, protože se chová k ostatním ošklivě, ale nemůže si pomoct. Někdo má trochu zmatek v hlavě, třeba vidí věci, které nejsou. Nemůžou na něco přestat myslet, třeba na alkohol, něčeho se bojí, a nevědí přesně čeho. Někomu je těžko, jako by nesl těžký kámen. Slovo blázen je spíš taková nadávka.
Jako že mají halucinace?
Barunko, ty jsi ale šikulka! Když lidi vidí něco, co není, říká se tomu halucinace.
A když se něčeho bojí a nevědí čeho, tomu se říká jak?
To je úzkost. Ale o to vlastně úplně nejde, jak se co jmenuje. Důležitý je, co jim na tom vadí.
A tatí, ty jim na to dáš nějaký léky, aby je to netrápilo?
Léky jim nedávám. To může udělat doktor. Když mám pocit, že by někomu mohly pomoct léky, řeknu jim, že by si mohli s doktorem popovídat. Třeba jim pak nějaké léky dá.
Ty je pošleš za doktorem?
Nepošlu, jen jim řeknu, že by to mohli zkusit.
A proč je tam nepošleš? Když mám jít s košem do popelnice, tak mě tam prostě pošleš a basta. Co když tam nepůjdou?
To je jejich věc. Já jim neříkám, co by měli dělat. Kdybych jim říkal, co mají dělat, zvyknou si na to a neudělali by nic sami. Jsou to dospělí lidi, musí se rozhodovat sami. Navíc, když jim řeknu, co mají dělat, stejně to nakonec dopadne jinak, než jsem si představoval. To je jako když jsem se snažil opravit myčku a vytopili jsme kuchyň. A jak to mají lidi v hlavě a mezi sebou navzájem je asi tak bambiliónkrát složitější než myčka. Na to je každej opravář krátkej.
A jak jim teda pomáháš, když to nejde?
Ono to jde, ale já to za ně ani nevymyslím, ani neudělám. Když říkám, že jdu k sobě do pracovny, je to vlastně místo, kde pracujou hlavně oni, já jen trochu.
A proč za tebou choděj do pracovny? Proč nepracujou sami doma?
Pomáhám jim přemýšlet tak, jak normálně nepřemýšlejí.
A to jim jako pomůže?
Pomůže. Lidi jsou zvyklí přemýšlet o něčem pořád stejně a nenapadne je, že by to mohlo být jinak.
Tati, já tomu nerozumím, ještě jsem dítě, tak na to mysli!
Promiň, zkusím ti dát příklad. Víš, jak tě rozčiluje, když Pepina říká, že se nemáš kamarádit s Julčou.
Jo, je fakt pitomá. Myslí se, že pak nebudu kamarádit s ní. Můžu jí říkat stokrát, že se má uklidnit, ale to furt to mele dokolečka, káča zacyklená.
Vidíš, teď jdeš s cizím slovem na mě. Ale já tomu naštěstí rozumím, protože jsem vymyšlenej jako chytrej. Takže přesně jak říkáš – je v tom taková zacyklená. A co by se muselo stát, aby se odcyklila?
Stačilo by, aby se trochu zamyslela. Ale to by musela chtít.
Přesně tak. Za mnou chodí lidi, kteří chtějí.
A co tam teda děláte?
Bavíme se o tom, jak by se mohli mít líp. Důležité je, aby si to lidi uměli představit. Když si představují, že by se mohli mít líp, je to první krok k tomu, aby se jim to povedlo.
No na druhou stranu to teda funguje! Jak si Pepina furt představuje, že se na ni vykašlu, je tak protivná, že už mě to s ní nebaví.
No vidíš, my se tam dostaneme! Opačně to funguje taky. Když si člověk představuje, jak by mohly být věci lepší, umí si domyslet, co je potřeba pro to udělat. A odtud už je jen krůček k tomu, aby na tom opravdu začal pracovat.
A to si jako člověk představuje, jak bude šťastnej až do smrti?
Stačí i něco menšího. Třeba si představuje, že bude víc milý na svoji manželku. Nebo že se nebude tolik bát zkoušení ve škole. Když si o tom povídáme, zjistíme že se mu to přeci jen někdy daří. A to pak je hned veselejší, protože si ten člověk řekne, že když to šlo jednou, půjde to třeba zase.
Ale to už přece věděl, ne?
On to věděl, ale nenapadlo ho to, když potřeboval. Třeba když měl před zkouškou, vzpomněl si, kolikrát se mu to ve škole nepovedlo, a jen se bál. Prostě to byl tak silnej zážitek, že si nemohl vzpomenout, že mu to někdy jde. Někdy si taky spolu představujeme, jaký by to bylo, kdyby ho něco netrápilo – třeba ten strach.
A k čemu to je, když to přece není pravda?
Aby se na to těšil. Když už ví, že to jde – protože mu to už někdy šlo – a představuje si, jak to bude prima, těší se na to. Jako když pečeme bábovku a ty se těšíš a tak mi s ní pomůžeš, protože se na ni těšíš.
Mňam! Ale s oříškama a rozinkama!
Vidíš. Čím víc si to představuješ, tím víc tě to láká a tím spíš budeš chtít, abychom ji spolu upekli.
Jo, uděláme bábovku!!
Inspirováno knihou Arist von Schlippe, Jochen Schweitzer, Systemická terapie a poradenství Jan Klimeš, výcvik Umění terapie UT21